Mannonka: Kávička...

Nedávno jsem si tu posteskla...a byla jsem vyslyšena. Manžel tvrdí, že můj blog nečte a číst ho nebude. Sem tam ho šikanuju předčítáním některých pasáží, které by ho mohly zaujmout. Sice se většinou směje, ale dál si stojí za svým, že blog číst nebude.
ALE...teď se buď sám usvědčil z toho, že blog čte...nebo zasáhla vyšší moc (jestli jo, tak fakt díky:-).
A o co že jde? To máte tak, nedávno jsem psala článek o všem, co mi přijde nemožné a zmínila jsem se, že se snažím vytěsnit vzpomínky na svůj kavárenský život s knihou, abych sama sebe přesvědčila, že mi to nechybí.
Chybí mi to samozřejmě hrozně moc. Miluju čtení, ale poslední dobou čtu mnohem méně než kdy jindy, protože jsem buď unavená, nebo dělám něco jiného, nebo prostě neumím naložit s časem(zaseknu se u PC, jen tak tupě čučím do zdi, na koš prádla, na hračky, které je třeba poklidit....znáte to).
No a můj manžel minulý týden pronesl, že jestli chci, mám si vzít knížku a jít si číst do kavárny. V uších se mi v ten moment rozezněly nebeské zvony a měla jsem pocit, že jsem se vznesla kilometr vysoko. Bože, díky. V mžiku jsem se oblékla, popadla knihu, peníze, kabelku, ve které určitě nebudou žádné dudlíčky, hračky, fízák, cévky, sterilní čtverce ani náhradní plenky(chacha...kromě plen tam bylo všechno:-),prostě je to všude, i tam, kde si člověk myslí, že to není:-)). Zamířila jsem do jedné místní kavárny, usadila se a užívala si času pro sebe...od čtyř do půl šesté, super. Hned jak jsem vylovila knihu (a vyfotila svůj stůl), byla jsem sice tiše, leč znatelně, zařazena do kategorie návštěvník podivín. Snažila jsem se to nevnímat, stejně jako hejno dětí, které přece nebyly moje, tak proč je vnímat(trochu kecám, úsměvy jsem nešetřila a měla jsem chuť je chválit, jak jsou hodné, protože mé vlastní by kavárnu možná zbořily:-)). Četla jsem a bylo mi dobře. Ejhle, bylo půl páté a servírky začaly hlasitě hovořit, kde a koho ještě zkasírují, které utřou stoly a kdy konečně půjdou domů. Nevšimla jsem si, že mají jen do pěti. Sebrala jsem se a vyrazila ještě něco koupit. Koupila jsem si pěkné proužkované tričko a černé legíny(za pár kaček v Kik...a taky pyžamo k Vánocům pro Ondínka) a byla jsem vlastně spokojená. Myslela jsem si, že mám na dlouho zase smůlu.
Chyba lávky:-). Dnes se přiřítil manžel z práce a do půl hodiny mi dal rozkaz:"Zlato, obleč se a jdi si někam na kafe. Honem. V půl buď doma, jo?" Koukala jsem jak blázen, ale do pěti minut(no makeup, ale very happy) jsem byla z domu:-). Venku pěkně pršelo. Kapičky bubnovaly do deštníku. Byl krásný podzimní den. Celou cestu do kavárny jsem dumala nad tím, co Jiříka dovedlo k takové změně, tolik svobody, za tak málo dní. Pak jsem si vzpomněla, že myslím včera(ale klidně to mohlo být před měsícem, na mateřské ztrácím pojem o čase:-)) viděl v TV nějakou reportáž o opilých matkách, které museli odvézt na záchytku. Vyjadřovala se k tomu jakási psycholožka, která prostě a jednoduše řekla, že se nediví, že je to logický důsledek toho, že jsou dnes matky většinou na celodenní péči sami...podíl péče partnera minimální, babičky výjimečně... Ani nevím, na kterém kanále to bylo, protože TV zapnula Anička, hrála si s ovladačem, a navíc to bylo v době večeře, koupání atd., takže šrumec. Že by se manžel začal bát, aby mě něco podobného také nepotkalo:-).
Každopádně mě z mých myšlenek vytrhl telefonát od manžela. Vždy, když jsem od něj a dětí "daleko"(nejdál ve vedlejší vsi:-) a on mi volá, mám pocit, že dostanu infarkt. Vždy se mi vybaví představa toho, že si Anička vyndala trášu a on ji neumí dát zpět, že se mi chuděrka dusí nebo že se něco stalo Ondráškovi atd. Většinou o nic nejde a nešlo ani tentokrát, chtěl jen koupit baterku:-).
Tentokrát jsem zkusila druhou kavárnu(u nás poslední). Sedla jsem si pěkně dozadu, za mimoně mě považovaly jen dvě dámy sedící za mnou. Užila jsem si hodinu klidné četby, neplánovaně popovídala s milou slečnou a pak jsem kmitala domů, protože manžel volal sos, že Anička špatně dýchá, pláče, volá máma a je k neutišení.

Měl pravdu, nějak jí není dobře...

Jsem ráda, že si můžu sem tam dopřát takový luxus, jakým je pít kafe, jíst dortík a číst...sama v kavárně. ALE jsem vděčná i za ten luxus být matkou, mít dva uzlíčky, které, když mě obejmou a políbí, mě vynesou do nebes a jsem tou nejšťastnější ženou na světě. Jsem vděčná za všechny dobré dny, kdy Aničce ani Ondráškovi nic není, kdy jsou šťastní, kdy se hašteří a je doma šrumec. Doufám, že Andulce rostou jen zoubky, že zvýšená teplota, která k večeru skočila na Ondráška a nudličky, které se jim před spaním řinuly z nosánků, jsou jen obyčejná rýma a že budeme v pořádku, že budeme smět zůstat doma, že nás nečeká nějaká další nemocnice...

...a doufám, že třeba příští týden, nebo ten přespříští budu zase smět sedět v kavárně a hltat písmena, slova, věty, odstavce, strany...a být chvíli někým jiným v jiném světě...abych se pak odpočatá a s úsměvem vracela zpět do světa svého...