Spojka a onkolka Motolka

Znáte to...že se něco vy...zrovna, když  to nejmíň potřebujete? 

V sobotu jsme vyrazili k taťkovi, respektive nejdřív na Křivoklát(nebo chcete-li do Křivoklátu:-)), kde jsme oslavovali svatbu mé tety. 
Cesta byla jako vždy pekelná, protože děti ječely a my opět děkovali vynálezci internetu a chytrých telefonů, protože pohádky jsou to jediné, co nás na dlouhých cestách zachrání. Dokonce jsme nakoupili několik CD s dětskými písničkami, smířeni s tím, že nás budou mučit celou cestu. Bohužel...nebo možná naštěstí...nezabraly:-). Vždycky jsem se těšila na cesty autem s dětmi, na to, jak si budeme vesele prozpěvovat a teď? Přijde mi, že se mi po třetí písničce rozletí hlava. Třeba jsme jen vybrali špatná CD:-).
Myslím si, že cesta byla pekelná i díky tomu, že Aničce rostou stoličky a k tomu bylo dost teplo, takže jí nebylo nejlíp. Asi hodinu jsme jí na oslavě nosili a snažili se jí uvozit v kočárku do hlubokého spánku. Zbytečně. Nakonec zabral Nurofen. Ne, že by usnula, ale neplakala a oslavu si nakonec docela užila. 
A já si pak užila i noc...s Aničkou v náručí, protože na tyhle proklaté stoličky už ani Nurofen nezabral. Respektive, abych nekecala:-), zabral, ale jen první tři hodiny své účinnosti, ty další jsem ji nosila. 
Neděli jsme strávili opět v náručí, střídavě u maminky, střídavě u tatínka a Ondík? Ten se trhnul k tetě Pétě:-). Je to vtipné, jak on ji miluje. Přitom ho nerozmazluje a je docela přísná....buď jak buď..teta Péťa(a děda Tonda), to je u nás doma pojem. Jsou prostě jedničky:-).
Zůstávali jsme do pondělí, protože nás ráno čekaly pravidelné odběry na hemato-onkologii v Motole. Ráno jsme byly celkem rychle vypakovaní, naložení a smíření s opichováním...a těšili jsme se domů. Děti nejvíc na zahradu a my prostě na to své. Však to znáte...všude dobře, doma nejlíp:-).
Jenže...už po cestě do Prahy nám začala zlobit spojka. Dost. Tak moc, že i já...sice vlastník řidičského oprávnění, ale absolvent pouze dvou jízd po vyzvednutí kartičky,se skórem 1:1(nehoda:bezproblémová jízda)...jsem poznala, že tohle opravdu není v pořádku. Manžel tuhnul a byl na nervy. Já jsem znejistěla a děti ztichly. Pak jsem se zhluboka nadechla a poprosila(toho nahoře...na manžela nemělo cenu mluvit:-)), abychom domů dojeli v pořádku. Najednou jsem se uklidnila a věřte mi to nebo ne, nepochybovala jsem o tom, že to bude dobré, že se to nějak vyřeší a že nervy nejsou třeba. Bohužel jsem tento svůj pocit jistoty nedokázala přenést i na manžela:-). 
Vůbec mu nepomohl ani fakt, že se nedalo nikde zaparkovat. Uklidňovala jsem ho, že se nemá co divit, když se v pondělí kapou chemošky a obecně bývá dost narváno. Jednu dobu jsme jezdili v pátek a býval celkem klid. No...takže zastavil před onkolkou a já...vida jeho brunátný obličej a vražedný pohled...jsem si vzala obě děti a hurá na píchání. Ondráška jsem musela uklidňovat, že jeho opichovat nebudou. Uklidnil se, a pak hráli s Aničkou na chodbě, okolo sloupů, na honěnou. Smály se na celé kolo. Pokaždé, když vyšla nějaká sestřička, Anička dostala pochvalu, jak vyrostla a jak krásně běhá a Ondík nezapomněl nahlásit, že na píchání nejde on, ale Anička:-). Docela se tam prckové rozjeli a ne a ne se zastavit. Naštěstí se včas objevil tatínek, který si Ondráška vzal. My s Aničkou vpluly do ordinace a...světe div se...podařilo se napíchnout žilku na poprvé...a nabrali jsme i celkem dost krve...na kontrolu hladiny léku(biologické léčby) a na krevní obraz. Na biochemku to bohužel nestačilo, ale sestřičky to nechaly na příště, takže se nám ulevilo, že nás další píchání nečeká. Slzičky zmizely, když viděla Ondráška a BeBe(sušenky). Tatínek doběhl do lékárny vyzvednout léky, my si udělali "piknik" před onkolkou, a pak jsme vyrazili.
Spojka chrupala, my řešili, kudy jet, abychom co nejmíň řadili. Smůla...kolona...pak ještě Jiřík v nervozitě špatně odbočil(naše GPSka, kterou jsme dostali, bohužel nejde aktualizovat a nové tunely nezná, takže sem tam bloudíme:-(). Nervy bobtnaly, vztek vyplul na povrch. Děti ani nedutaly, já taky mlčela(což je div)...a pak se nám tatínek omluvil:-). Praha byla za námi, spojka zatím držela a my frčeli. Anička usnula. Ondrášek prudil jen trošku, přestože neměl pohádky(vybil se mi mobil:-)).
A nakonec, jsme zastavili před naším domem. S úlevou vydechli. Děti vletěly do pokoje na hračky a následně na zahradu, my si udělali kafe. Odpoledne odvezl Jiřík toho našeho plechovýho mazlíka do servisu...

...a dnes ho vyzvedl opraveného...a přijel o 8,5 tisíce lehčí....ach jo...(mohlo to být ale i víc, tak možná ach jo není na místě)

...tak jsem holt dostala k třicetinám novou spojku...kdo to má, že?:-))

Nejpodstatnější je, že má Anička výsledky dobré, auto jezdí a my dorazili v pořádku. Takže díky...všem co to dočetli a hlavně díky Tobě tam nahoře...za všechno...fakt:-).

Jo...a omlouvám se, v tom řevu...dětí i spojky se fotit fakt nedalo.