První dojmy

Máme za sebou dva školkové dny...první dva školkové dny v nové školce. A evidentně jsem jediná, kdo měl a stále trochu má nějaké nervy:-). 
Ondrášek se do školky těšil a pořád se ptal, kdy už bude ten podzim, aby mohl do školky. Myslela jsem si, že si prázdniny prodloužíme a půjde do školky až v pondělí, ale on se tak moc těšil, že jsem ho nechtěla napínat déle.
V noci jsem se pořád budila a váhala, jestli to zvládne, jaké to bude. Dokonce měl nějaký špatný sen a volal mě. Když se ke mně tiskl v postýlce, v pokojíčku, bylo mi smutno, že se mnou nebude celý den. Chápete to? Jsme my matky normální? Minimálně půlku prázdnin, nebo spíš ty dny prázdnin, kdy byl "na zabití", jsem si říkala, ať už je září, ať už si konečně dám alespoň jedno kafe v klidu. Vyhlížela jsem momenty, kdy Anička usne a já si budu dělat to, co chci. A teď? Už zítra to půjde a já si tu smutním? Buď jak buď, byla jsem nervní. 
Ráno prcek vstával místo v sedm už v šest a těšil se. Pořád chvátal. Honem mamko, kakao. Honem mamko, oblíkat. Honem...Honem...to je něco, co ráno nedávám. Bez kafe nevím, že existuju. Hecla jsem se a zalila si kafe ještě dřív, než se ohřálo mlíčko na kakao a to byl dost dobrý nápad, protože díky tomu jsme to zvládli. Jiří hlídal Aničku a my vyrazili. Vyfešákovaní, v domnění, že máme všechno:-). A já měla i něco navíc....takové to napětí v břiše, když vás čeká něco nového a vy nevíte, jestli se těšit nebo se bát. Ondrášek byl úplně v pohodě. Vykračoval si sebejistě, říkal mi, jak děti otulí, opusinkuje a jak bude s klukama "nynžovat"(= prát se, bojovat). Vysvětlila jsem mu, snad po sté, že se cizí děti netulí, nepusinkují a "nenynžují", že "nynžovat" se může jenom s tatínkem nebo s dědou. Znervózněla jsem ještě víc. Ondrášek to asi cítil, protože mě hned uklidňoval: "Maminko, neboj, to bude dobrý. Já to zvládnu...a ty taky, fakt.":-)
V šatně vykládal paní ředitelce, jako by se vídali denně a jen co měl na nohou bačkory, zmizel ve třídě a já na něj jen volala:"Pa, Ondíku." Ani nezvedl hlavu, řekl:"Čau, mami." Hned si vyhlédl holčičku, kterou pověřil, aby mu podala hasičské auto, i když by si ho zvládl podat sám, ale proč by to dělal, když na to může mít lidi? Ach jo, alespoň, že pěkně poprosil:-).
Samozřejmě, že jsme zapomněli kartáček na zuby a pastu, ale šel poo, tak to nevadilo:-). 
Když jsem ho vyzvedávala, vynadal mi, že jde poo, že si málo pohrál. Chápete to? Já doma tlačila hodiny očima a byla na nervy a kontrolovala mobil a on byl úplně v pohodě? Alespoň, že jsme si s Aničkou pohrály a užily se, alespoň někdo mě chce a nevymění mě za kámoše ve školce;-).
Druhý den byl stejný. Dodali jsme kartáček a pastu a pro změnu zapomněli kelímek:-) a z nervozity, jsem mu zapomněla nechat ve školce šortky. Odnesla jsem je pěkně v tašce zase domů. Chudák se dost pekl. Když jsem pro něj přišla pospa, seděl na lavičce ve slipáčích a zasvítila mu očka a řekl:"Super, mami:-). Máš šortky?" Usmála jsem se:"Mám". "Bezva, tak mi je dej a klidně jdi, já tu ještě budu:-)." Pomoooooc. Moje dítě mě nechce. Dala jsem mu šortky, párkrát se sklouznul a šli jsme domů. Byl dost hubatý, tak ta cesta nebyla tak zalitá sluncem, jako ta včerejší, ale i tak jsem prostě ráda, že je tam spokojený...a podle všeho nebudu muset mít výčitky, když tam někdy bude déle.:-)

Jo...a jinak jsem tyhle dva volnější dny strávila úklidem a věnovala jsem se Andulce. Má spoustu nových objevů...těšte se. Podle všeho bude dost volného času na psaní...tak snad co nejdřív dodám slibovaný článek o novém obutí...dvojitém:-).