Den blbec

Dnešní den začal slibně, venku svítilo sluníčko, Anička se vzbudila s úsměvem a Ondrášek šel po třech týdnech do školky. Joooo, to bude super den:-).
Ha...do hodinky bylo vše jinak. Anička začala kňourat, protože tu neměla Ondru a potřebovala mě ke svým hrám, pak začala šíleně slintat a drhnout si dásničky. Chuděrce roste jeden zoubek za druhým. Pokaždé, když jsem ji na chviličku zabavila, jsem se snažila něco poklidit a něco málo sníst, nicméně marně, protože si rychle všimla, že maminka odbíhá a spustila pláč. Byla jsem ráda, že jsem ustlala postele, vyčistila si zuby, učesala vlasy a převlékla se z pyžama. 
Kolem desáté Anička usnula a já si vydechla. Nasnídala jsem se, vynesla koš a sedla si s mobilem na wc. Jojo, říkala jsem si, to je klid. To je pohodička. On přece ten den nebude tak špatný. Do pr... (pardon) došel papír. Znáte to? Ten pocit bezmoci a naštvání, když se vám tohle stane a jste doma sami uvězněni na wc a hledáte v šuplíku, který je poblíž něco použitelného? A co teprve, když tam nic takového nenajdete? Je to peklo. Manžela tím vždy pobavím a říká:"Haha, můžeš si za to sama, máš ho tam dávat." A má pravdu. Samozřejmě, že jsem to byla já, kdo ráno v tom běhu kolem Anči vypotřeboval zbytek a ano jsem to já, kdo si neohlídal, že není poblíž ještě jedna náhradní rulička. Se vším souhlasím a za posměch se na něj nezlobím, protože kdyby se tohle stalo jemu, brečela bych smíchy:-). Zvlášť, když by musel tak jako já dnes, jít s nahým zadkem až do kuchyně a to podotýkám, máme v kuchyni francouzské okno nebo dveře nebo jak se to jmenuje...zkráceně výkladní skříň. Na klidu mi nepřidal ani fakt, že jak sousedé zleva, tak zprava jsou v důchodu a nadšeně zahradničí od rána do noci a třetí strana plotu patří mateřské školce a děti tou dobou lítají po zahradě. Doufám, že se bavíte alespoň tak, jako můj muž;-).
Už jsem si myslela, že to pro dnešek snad stačilo. Anička se vzbudila, dostala oběd. Rychle jsem pobalila věci, odsávačku, nějaký ten svršek (pro jistotu), peněženku...kde je kurník ten nákupní seznam. Hledala jsem na stole, na podlaze mezi legem a drobečky od snídaně. Nikde nebyl. Ach jo. Psala jsem nový seznam. Pak jsem dala Aničku do kočárku a beru kabelku a dávám klíče do kapsičky....fuj, banán. Dobré bylo, že ještě netekl. Byl sice celý hnědý, ale držel po hromadě. Naštvaně jsem jím hodila do koše. To už nevydržel a rozplácl se ...do koše, ve kterém nebyl pytlík. Kde by se taky vzal, když jsem ráno vynesla koš a pak si užívala chvilku klidu na wc:-). No nic, za řevu Anči jsem se po koši jen ohlídla a šla raději pryč a uklidňovala se tím, že tu smůlu venku (na nákupu) setřesu. 
Jo...bylo to lepší. Svítilo sluníčko, Anička čepičku bojkotovala, tak jsem to vzdala a hodila ji do tašky a užívala si cestu do Alberta. Vjedu do obchodu a nikde nikdo. To bych lhala, to ne, pár lidí tam bylo, ale mám vyzkoušené, že v poledne nikdo nenakupuje:-). A pak...hledám a hledám a hledám, protože ho o víkendu celý přestavěli. Je to tam mnohem hezčí a až si zvyknu, bude to i přehlednější, ale teď? Běhala jsem tam jako postřelená slepice. Anča dělala pukrle na každého, koho potkala a když byl někdo daleko a dovolil si se na ní nedívat, volala to své "A, aaa, jej." a nedej bože, když jsem se u nějakého regálu zdržela déle, to se snažila všemi možnými prostředky vyprostit z kočáru. Metala nohama i rukama a v závěru boje mrskla na zem rohlíkem, který měla spokojeně žužlat. Chjooo...jediné, co mě trochu uklidnilo, byl fakt, že jsme tam byli zoufalí všichni, zákazníci i zaměstnanci. Nakonec jsem to zvládla. Na nic jsem nezapomněla, dokonce jsem koupila x věcí navíc. To jsem ale šikovná, co? U pokladny protočila panenky a pak si nadávala, když jsem se to všechno snažila nacpat do košíku pod kočárem a do kabelky. Anička mezi tím odhodila housku. Ani druhý pokus nevyšel, dnes holt žužlat asi nechce. Štěstí, že krmíme v lese ty prasata, alespoň se to využije.
Pořád jsem se držela představy, že i když ráno, dopoledne a poledne a brzké odpoledne stojí za h...(promiňte), pořád je tu ještě vyhlídka pozdního odpoledne, které jsem měla v plánu strávit s milou kamarádkou nakupováním květinek do zahrady a na okna. Manžel byl ochoten hlídat obě děti a já byla natěšená. Anička odpoledne ještě na chviličku usnula (samozřejmě v okamžiku, kdy se vrátil Ondra ze školky), tak jsem se uklidnila, že bude odpočatá a tudíž veselá a já budu opravdu smět odejít. No...a jak víte, předpověď pro dnešní den byla mizerná a nechápu proč, ale muselo začít lejt čtvrt hodiny před tím, než jsem měla vyrazit a jelikož je zahradnictví venkovní, bez střechy, přesunuly jsme to s Jančou na zítra. 
Snad bude zítra lépe...jo a ten nákupní seznam měla Anička nacpaný v jídelní židličce...tam jsem opravdu nehledla:-).

...ale, přece jen jedno pozitivum dnešního dne by tu bylo. Ozvala se mi paní, která reagovala na můj článek v Prdočasu. Je jí 40 let a má stejnou diagnozu jako má dcerka. Psala, že je Anička první, o kom za celý svůj život ví, že trpí stejným onemocněním ve stejném místě. Tak máme naději, že získáme informace o tom, co nás čeká a hlavně mě zajímá, jak to paní vnímala v pubertě a mládí a doufám, že díky ní, budu své dcerce dostatečnou oporou. Děkuji, paní Markéto.