Samozřejmě, že jsme na náměstí dorazili po čtvrt na tři. Nevím, jak to dělám, ale i když se začnu chystat včas, nikdy nikam nepřijdu v domluvený čas(tímto děkuji všem, kteří mě i přes to mají rádi). Dany se jen usmála a vyrazili jsme do cukrárny. Dětem jsme na cestu koupily zmrzlinu - kopečkovou zmrzlinu a já si samozřejmě dala také. Jaká chyba. Po pár minutách se můj sen o pohodové procházce a povídání s kamarádkou změnil. Ondrovi tekla zmrzlina všude, načež jsem zjistila, že nemám vlhčené ubrousky. Dany mi půjčila papírové, čímž mě zachránila. I přesto lepilo nejen mé dítě, ale i já a můj pokus to zachránit politím nás obou vodou...přesněji Kubíkem waterem, který je snad sladší než Ondrova i má zmrzlina dohromady...se ukázal jako to nejhorší, co mě mohlo napadnout. Nicméně děti vypadaly spokojeně, tak jsem se i já snažila tvářit tak, že vlastně vůbec nelepím a vše je ok. Jak naivní jsem byla, když jsem myslela, že to bylo jen malé škobrtnutí a teď už bude jen krásně.
Omyl...na hřiště jsme dorazili, s Dany jsem si stihla říct jen pár slov a obě jsme se těšily na kafe. Anička si hrála v kočárku, kluci se rozeběhli po hřišti a bylo to fajn. Ovšem jen do doby, kdy jsme si sedly ke kávě a začaly si povídat. Ondra objevil prolézačku, která měla tyč. Ano tyč...stejnou jako hasiči v hasičské stanici. Ondrášek má teď hasičské období a nejenže odmítá nosit cokoli jiného, než trička s požárníkem Samem a nejenže doma všichni chodíme v helmách (ano, i teď ji mám na hlavě:-)), ale všem na potkání vysvětluje, že je fireman Sam a přes to nejede vlak. A vlak nejel ani na hřišti, neboť Ondrášek odmítl na "svou požární stanici" pustit kohokoli a děti prostě měly smůlu.
Nejdřív jsem byla docela v klidu a situaci jen sledovala, pak jsem začala s Dany probírat synkovo hasičské období a jeho zatvrzelost a vzdorovitost, se kterou si nevím rady. Ovšem situace se přiostřovala. Kolem synka a "jeho" stanice se začal srocovat dav místních dětí. Pořád jsem si říkala, že si to děti nějak vyřeší a bude, ale tlak miliardy očí ostatních matek, jejichž děti znají řád hřiště a bezmezně jej respektují a slova jednoho chlapce: "Na něj.", mě donutila se z lavičky zvednout, opustit kamarádku, horké kafe i ideu poklidného odpoledne.
Jak jsem se blížila, slyšela jsem svého synka, jak gangu místních dětí (které byly minimálně o hlavu vyšší) vysvětluje, že je to jeho požární stanice a oni nemají na sobě požární tričko a tudíž tam nesmějí a navíc, že on je tu u tety jen na týden a oni si se stanicí můžou hrát pořád. Došla jsem k němu a snažila se mu vysvětlit, že to nejde, že se musí s dětmi o prolézačku rozdělit, že to od něj není hezké. Synek však i nadále trval na svém a nejen mě, ale i dětem vysvětloval, že je tam jiných prolézaček dost, tak ať jdou děti jinam a jeho nechají být. Už jsem tak nějak nevěděla, co s ním a tak jsem se (sledována celým hřištěm) uchýlila k plácnutí, které k ničemu nevedlo. Na pomoc mi přispěchala Dáda a domlouvaly jsme mu dvě. Nic nepomohlo. Synka jsem si tedy vzala do náruče a ač se statečně bránil, donesla jsem ho k lavičce a domlouvala mu tam. Místní matky si začaly šuškat, gang dětí se rozptýlil na jiné prolézačky a synkova "hasičská stanice" zůstala prázdná. Už jsem měla pocit, že synek chápe, že to tak opravdu nejde a že se nechoval pěkně, ale...přišel můj strýček, který mu řekl, ať dětem příště řekne: "Nebuď, labuť a jdi jinam.", což synka nadchlo a má předchozí domluva byla úplně na...
Po celé téhle epizodě, jsme s Dádou dopily studené kafe a s domluvou, že si musíme zavolat, jinak si asi nepokecáme, jsme opustily i s dětmi hřiště.
Nevím, jestli jenom já mám ten pocit, že dětské hřiště je peklo pro matky, že je to místo, kde neustále někdo soudí naši výchovu a kde snad žádná z nás nemá pocit, že má normální dítě. Já...po tomhle zážitku mám pocit, že jsem ta nejhorší matka na světě a mám to nejstrašnější a nejzlobivější dítě. Neustále se plácám mezi výchovou svých rodičů "Škoda rány, která padne vedle." a mezi výchovou dnešní doby "kontaktním rodičovstvím a výchovou (ne)výchovou" a upozorňuji, že ani knihy typu Líny rodič, Výchova v období vzdoru atd. mi nepomáhají.
Každopádně z toho všeho jsem si vzala velké ponaučení, které se hned druhý den ukázalo jako plně funkční. Na hřiště jsem s dětmi vyrazila v sobotu dopoledne. Evidentně v čase, kdy na hřiště chodí povětšinou otcové a větší děti (členové místního gangu) ještě spí nebo sedí u pohádek :-). Takže...jsem si popovídala se sestřenkou, můj syn měl "svou hasičskou stanici" jen pro sebe a já měla pocit, že nejsem nejhorší matka a že mé děti nejsou ty nejhorší široko daleko:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat