Všude dobře...

...doma nejlíp:-)

Snad každý z nás toto pořekadlo zná a nemyslím si, že by se našlo mnoho lidí, kteří by s ním nesouhlasili. Já, jakožto matka dvou dětí, se na jakýkoli výlet mimo domov těším. Člověk prostě "vypadne" někam jinam, většinou má kolem sebe další lidi, mezi které se rozprostře péče o děti a my můžeme vydechnout. 
Jenže...všechno má své. Nevím, jak vy, ale já nesnáším balení a vybalování. S dětmi člověk potřebuje miliony věcí a stejně jich nikdy nemá dost a stejně vždycky něco chybí. Auto ale není nafukovací a nesmím zapomínat i na síly a trpělivost svého muže, protože on je ten, kdo všechny mnou sbalené kufry a tašky a batůžky a kabelky a kdovíco ještě, nosí do auta a pečlivě šetří každý milimetr kufru. Když on i já a ve výsledku i naše děti, přežijeme a bez hádek přečkáme balení a nalodění, začíná ta fáze výletu, kterou miluji. 
Miluji...ovšem za splnění podmínek, že děti buď cestu v autě prospí nebo mám dost dat na to, abych mohla juniorovi půjčit mobil s pohádkami:-). Tentokrát se to podařilo. Anička usnula, Ondrášek koukal na pohádky a otázka: "Mami, už tam budem? Já chci tetu Péťu." ,zaznívala každou minutu jen posledních pár kilometrů, což se dalo vydržet. My s manželem jsme si pustili rozhovory s Cílkem. Znáte ho? My ho máme rádi. Je to neskutečně chytrý člověk. Český rozhlas má pravidelnou rubriku Jak to vidí...a právě pan Cílek se vyjadřuje k různým aktuálním tématům. No a my jsme si stáhli všechny dostupné rozhovory a pouštíme si je v autě, když se náhodou splní výše popsaná ideální konstelace:-). 
Cesta byla báječná a pobyt u mé sestry také. Viděla jsem se s lidmi, které mám ráda a které jsem dlouho neviděla. Děti měly změnu. Ondrášek si užil nové hřiště (o tom bude jeden z následujících příspěvků:-)). Teta Péťa nám vařila naprosto luxusní dobroty, díky kterým jsem si dovezla pár kilo navíc:-) a hubnutí do plavek jsem naprosto vzdala:-). Stejně se nekoupu ráda, tak proč vlastně hubnout, že?
No...prostě a jednoduše, týden u mé sestry byl fajn, a pak...nastal den D...balení, opět ta nenáviděná část. Všechno bylo všude. Když jsem něco zabalila, děti se rozhodly, že to ještě potřebují a nebo mi pomáhaly a přendavaly věci z jedné tašky do druhé. Takže...teď...mám na chodbě plno tašek blíže neurčeného obsahu a doufám, že se mi tentokrát, poprvé, podařilo nic nezapomenout, a pokud ano, tak to snad nebude nic důležitého :-). Jak já bych si přála, aby se kufry balily a zase vybalovaly sami:-).