V hlavě je trochu těsno...je plná myšlenek, dojmů, pocitů...a je ji třeba provětrat. Znáte ten pocit, kdy se vám chce vyskočit z vlastní kůže, prostě jen tak chvíli být a být jen sám pro sebe, na nic a nikoho nemyslet, jen vnímat vlastní dech a přítomný okamžik? Kolik takových chvil, kdy jsme sami pro sebe máme? Já jich mám skutečně málo, ALE od neděle jich mám víc než jindy. A kdo nebo co zapříčinilo tu změnu?
Kdo? Můj báječný manžel. A CO? Houpačka, kterou mi vyrobil. Ano, čtete správně. Houpačka. Obyčejné, s láskou ohoblované a natřené prkno. Já totiž šíleně miluju houpání. Je to jediný pohyb, při kterém si provětrám hlavu a to nejen obrazně. Ti, kdo mě znají, moc dobře vědí, jak moc jsem pomalá. O běhu, rychlé chůzi nebo zběsilé jízdě na kole u mě nemůže být řeč. Nesnáším chvátání. Kdysi jsem každý den dobíhala autobus a doufala, že jednou zvládnu vstát včas a nejen to, ale i se včas vypravit, protože věřte nevěřte ono to ne vždy spolu souvisí:-). To kdysi bylo na střední škole. Dnes (pár let po vysoké) vím, že to lepší nikdy nebude. Naopak, je to se mnou rok od roku horší.
V prváku na střední jsem dobíhala autobus jen ráno, ve čtvrťáku jsem ho dobíhala už i odpoledne a v prváku na vysoké, jsem se nechala zhýčkat městskou dopravou a než abych se donutila k rychlejšímu pohybu, nechala jsem autobus ujet a nebylo mi hloupé se neustále omlouvat za pozdní příchody. Věřte nebo nevěřte, oni si nakonec všichni zvykli. Někteří by mě nejraději zabili (viď Maru:-)), ale jejich mírumilovná povaha jim to nedovolila. A já jsem prostě zjistila, že zpomalit můžu, a tak už několik let, i přes značnou nevoli manžela, žiju podle svého tempa.
ALE...toužím po větru ve vlasech...a můj muž mi toto mé přání splnil. Od neděle si dopřávám minimálně 15 minut houpání denně a jsem šťastná jako blecha. Je mi líp a hlavě je alespoň na chvíli lehčeji.
Nemůžu si pomoct, ale mám ji plnou...myšlenek a pocitů a dojmů a obrazů. Nemůžu vyhnat z hlavy obrázky, které se mi ukládají do paměti při Aniččiných kontrolách na onkologii. Nemůžu vyhnat z hlavy tváře nešťastných matek, které nosí své nemocné děti v náruči na odběry, protože samotné nemají sílu jít. Nemůžu vyhnat ze srdce tu úzkost, která tam je. Nemůžu zahnat ten pocit, že i mé dítě, ač není v tuto chvíli na smrt nemocné a je stabilizované, patří do stejné budovy, na které stojí nápis Onkologie. Pokaždé, když mačkám tlačítko výtahu, oddělení ambulance hemato-onkologie, říkám si, že chci být už pryč, venku. Vyháním z hlavy slova sester, které mi vysvětlovaly, proč nejezdíme na odběry v pátek, kdy jsou ambulance pro děti s hemangiomy, což je poměrně běžný nezhoubný nádor. Prostě a jednoduše jezdíme v pondělí, protože v pátek je šrumec a na nás je třeba více času. Více času...na kontrolu, na odběry...hlavně na odběry, protože má Anička po pobytu na ARU špatné žíly, těžko se napichuje a když už se to podaří, často musíme napichovat znovu, protože se jí krev rychle sráží a nám se jen těžko daří nasbírat potřebné množství krve na všechny odběry. Oj...to je tíha...
Omlouvám se za proud svých úzkostných pocitů a upřímně doufám, že máte blízko nějakou houpačku, ideálně takovou jako já, s láskou dělanou a můžete se hned nebo tak jako já, až zítra pořádně zhoupnout a dopřát si vítr ve vlasech, chvilkový pocit beztíže a prostého bytí.
Žádné komentáře:
Okomentovat