Zrcadlo, zrcadlo...

...kdo je na světě nejkrásnější?

Tuhle kouzelnou větičku zná každý. A ruku na srdce, kdo by nechtěl být krásný? Já bych chtěla...a tak jsem se v neděli rozhodla, že pro to něco udělám. Vyhrabala jsem všechny zkrášlující přípravky, které vlastním a používám je zřídka, pečlivě jsem zkontrolovala, zda nemají prošlou expiraci (ano, některé vlastním opravdu dlouho:-)) a pustila jsem se do toho. 

Osprchovala jsem se, namydlila speciálním výživovým sprchovým gelem, provětrala svůj oblíbený Venus, umyla si vlasy...až sem, je to běžná procedura...jednoznačně bez rizika...samozřejmě, opomenu-li nějaké to říznutí do kolene :-). A pak jsem pokračovala procedurami vzácnými. Na vlasy jsem si v mega vrstvě napatlala masku na vlasy. Voněla tak, že bych ji nejraději snědla :-). Na obličej jsem si naplácala taky masku (jinou než na vlasy) a napustila si vanu. Rozsvítila si menší světlo a vzala si rozečtenou detektivku. Jo, to byla pohodička. 

Když už jsem byla tak uvařená, že jsem měla na konečcích prstů varhánky a točila se mi hlava, obě masky jsem spláchla a vylezla z vany. Namazala se tělovým krémem (také vzácná procedura) a pustila se do lakování nehtů. Když mi nehty uschly, namazala jsem se nočním a očním krémem, vyfoukala vlasy a šla spát s pocitem, že jsem krásnější:-).

Chyba lávky...ráno jsem se zděsila. Vlasy si žily vlastním životem a bylo jim úplně jedno, že jsem je pracně foukala. Točily se a kroutily každý pramen úplně jinam. Ach jo...Nohy na denním světle byly pořezané víc, než se mi večer zdálo a hlavně...jsem měla obličej (především čelo) posetý pupínky. Ano, těmi pupínky, které je člověk (ač nerad) ochoten akceptovat na svém obličeji v teenagerovském věku, ale uznejte, ve třiceti už je to k vzteku. Anička pokračovala ve víkendovém modu...růstu zubů a na mě odevšad jen a jen koukala práce a ta hromada prádla, kterou se mi večer v opojení sebepéče podařilo ignorovat, se zdála být stále větší a větší. Jo, měla jsem ji nechat na kopě a netřídit to, tím se rozlezla po celé koupelně. Najednou to nebyla hora prádla, ale hora bílého, hora barevného a hora tmavého a kopička ručníků a utěrek. 

Myslela jsem si, jak budu ráno krásná a plná energie a místo toho vypadám jak pubertální punkerka s dítětem řvoucím metal a náš vlídný domov připomíná squaterské doupě (to asi zase ne, když se odmyslí hory prádla a všudypřítomné hračky, je to běžná domácnost:-)...co kdyby to četl někdo z odboru sociální péče a neměl smysl pro humor;-)). Možná není na škodu, že na podobné "zkrášlovací" procedury nemám víc času:-).