Dítě z domu

Také u vás dnes svítilo sluníčko? U nás bylo dnes opravdu krásně. Manžel přišel brzy z práce, vzal si Ondráška na zahradu a společně betonovali. Já se chytila příležitosti a uklízela jsem jak divá a pak jsem šla za nimi. Samozřejmě ne betonovat:-). Anička si užila houpačku. Ovšem do chvíle, kdy Ondrášek zjistil, že bude lepší se houpat než betonovat. Byla to celkem pohodička. Ondra se houpal (rozuměj já ho houpala) a já krmila Aničku (v mezičase houpání) a snila o dnešním večeru...o jedno dítě méně, sklenka vína, pěkný film a čas strávený s manželem...jo, konečně zjistím, co celý týden dělal a jak se vůbec měl...

Nevím jak vy, ale já, respektive můj muž, lépe já a můj muž:-), máme hlídací babičku s dědečkem...tchyni a tchána. Pokaždé, když mohou, Ondráška si vezmou na víkend a má se s nimi nádherně. Užije si to on i my. Vždycky se na ně hrozně těší. Už od rána se ptá, kdy přijede babička a Tonda. Z nám neznámého důvodu říká dědečkovi Tondo. Moji rodiče jsou rozvedení a mají nové partnery a Ondrášek jim říká děda Jiřík a Stázi, babička Martinka a Luboš. V dobách, kdy neuměl pořád mluvit, to byl Buboš a trošku mu to zůstalo, ovšem jen u nás dospělých:-).Jestli se inspiroval tady, těžko říct. Každopádně Tonda je něco jako Bůh. 

Poměrně nedávno přišel Ondra s tím, že každému členu naší rodiny přisuzuje role. Tonda je hrací, babička je uspávací a papací a někdy taky kaděcí (vždycky tu špinavou práci odnesou ženy:-)). Já jsem prý uspávací, hrací, kaděcí, vařící, uklízecí...a mazlící, což mě potěšilo nejvíc. Chudák manžel je jen hrací, opravovací a penízkový:-), protože chodí do práce a všechno co se koupí, kupuje tatínek (jak by ne, když já se nikam nedostanu:-)). 

Dnes už od rána jsme vyhlíželi hracího Tondu a jen co Ondrášek otevřel oči, pěl ódy na to, jak jen Tonda umí hasit, jak Tonda všechno ví a jak se na Tondu těší. Polední spánek nepřicházel v úvahu, protože co kdyby náhodou zmeškal Tondu, což chápete bylo značně nepravděpodobné, protože se Tonda těšívá snad víc než Ondra:-). 

Problém nastal, když byly čtyři hodiny a Tonda nejel. To už prcek nevydržel a museli jsme jít čekat před dům. Skřítek seděl na schodech a vyhlížel a vyhlížel. Aničku vyhlížení nebavilo, tak se rozhodla vyrazit asi na nákupy, protože mě vedla směrem k městu, načež Ondra křičel, že jsme daleko od domečku (asi dva metry) a ať jdeme hned k němu. Upřímně, kdyby bylo na mně, byla bych hluboko v útrobách domu, protože jsem vypadala děsně. Měla jsem na hlavě drdol, z kterého mi všude trčely vlasy, o makeupu nemohla být řeč, to jsem ráno nestihla a navíc by se k vytahaným tepláků a tričku (už druhému a stejně upatlanému od Aniččiny svačinky) nehodil. Co bych ale neudělala pro synka. 

Nakonec jsme se dočkali. Přijel Tonda a babička, to bylo radostí a veselostí. Rychle si sbalil hračky, chviličku pohrál, my vypili kafe a jel k Tondovi. Ještě ve dveřích se ale pustil do šíleného slzavého pláče a nakonec z něj vypadlo, že nemůže jet protože ještě nemá svůj míč (s hasičem Samem:-)). Kdybyste v ten okamžik viděli ten děs v manželových očích, jak se bál, že chce zůstat doma:-). To bylo k popukání. Trochu mě to potěšilo, protože jsem si říkala, že má asi stejnou představu dnešního večera jako já. 

Ondrášek odjel...a...manžel zajásal a oznámil mi, že je domluvený s kolegou a jdou si sednout do lesa a ať na něj nečekám...teda jestli mi to nebude vadit...Chápete to? Jak já jsem naivní:-).

Tak co...třeba to vyjde zítra a pro vás jedině dobře...mám čas psát;-).