Pták v mrazáku

...Cože? Pták v mrazáku? Co je tohle za blbost:-). Věřte nebo ne, je to realita. Ano. V mém mrazáku se sem tam vyskytne nějaký pták, kuna a možná i něco dalšího, ale to raději nezkoumám. Kdo za to může? Kdoby, můj muž. Můj muž je v mnoha směrech hodně odlišný od všech mužů, které znám. Možná není mužem snů všech žen a možná má dost svéráznou povahu, ale jedno se mu nezapře...život s ním je legrační. 
Můj muž, když jsem si ho brala, byl nadšeným rybářem a měla jsem dojem, že byl i nadšeným ekologem a ochráncem přírody. Teď je hlavně myslivec a nadšený akvarista a dýchá pro školu, ve které učí. A právě s tím vším souvisí i ptáci v našem mrazáku. 
Před pár lety založili ve škole muzeum a vytvořili, kromě jiných expozic věnujících se převážně rybářstí a rybníkářství, expozici vycpaných zvířat. Jenže...bylo potřeba zvířata pro preparace sehnat. Nejednou jsme měnili směr výletu jen proto, že manželovi kdosi zavolal, že má nějaké tu uhynulé, tu střelené zvíře a rád by je věnoval do vznikajícího muzea. Ne vždy jsem však o exponátech, které hnízdili v našem mrazáku věděla. 
Nedávno jsem pozdě večer, už v noční košili a s očima jak číňánek, stála u našeho pultového mrazáku a lamentovala nad tím, že se snad nikdy nepolepším a vždy budu tahat maso na druhý den k obědu na poslední chvíli. V kumbálu byla děsná zima, samozřejmě jsem si nic navíc neoblékla a stepovala tam jen v noční košili a v ponožkách, a maso, které jsem hledala nebylo k nalezení. Ach jo...hřbet, kuřecí stehna, kosti na polévku....áááááááááá...držela jsem v ruce...pod krkem...ptáka...měl červenou chocholku a černobílé peří na těle...CO...TOHLE...DĚLÁ...u mě v MRAZÁKU...Zpoza rohu vylezl manžel. V trenkách a rozespalý a pronášel něco o tom, co tak řvu, jestli jsem v pořádku. Na můj dotaz ohledně ptáka jen řekl: "Aha, ty myslíš...(rodové i druhové jméno zmrzlého opeřence)? Neboj, ten je do muzea." A bez dalšího vysvětlování nebo omluvy se odebral zpět do postele a ještě jsem slyšela, jak si brumlá, že neocením, jak krásný kousek ten pták je a jak je to super, že ho máme, protože budou mít konečně pár. Chápete to? 
Nebo minulé léto...Byla krásná neděle a my jeli od manželových rodičů. Děti usnuly hned po pár metrech jízdy, takže jsem větřila šanci si cestu užít. Rozhlížet se po kraji kolem a slyšet ticho. Neřešit pití, neslyšet stokrát do vteřiny: "Mamííí, já se nudííím." a nehledat za jízdy dudlík zapadlý tu pod sedačku, tu do tašky. Byla to prostě krása...až do chvíle, kdy jsem "políbila" palubní desku, děti začaly řvát a manžel vyskočil z auta, jakoby přejel člověka. Ne...člověka nepřejel. Za pár vteřin opět rozrazil dveře auta, na tváři měl úsměv, jakoby právě vyhrál ve Sportce a ptal se, jestli nemám pytlík. Trochu mě ta otázka zaskočila, ale už jsem tak nějak zvyklá:-). Pytlík jsem neměla. Za řevu dvou dětí jsem se rychle rozhlédla a vysypala reflexní vestu z jediného dostupného pytlíku a podala jej manželovi. Jeho oči se rozzářily ještě víc a opět zmizel. Snažila jsem se uklidnit děti. Aničce strčila dudlík a dala do ruky plínku, bez které se u nás neusíná. Ondráškovi dala napít a uklidnila ho, že se nic neděje, ať klidně spinká. Jen co jsem se otočila zpět a vydechla úlevou, manžel opět otevřel dveře. Na ruce měl navlečený pytlík a držel pod krkem dle jeho slov "krásně přejetou kunu". Kdybyste viděli, jak byl nadšený a kolik slov ódy na tuhle báječně přejetou kunu jsem poslouchala zbytek cesty domů, to byste nevěřili. Ono se to nezdá, přejet kunu tak, aby se dala následně preparovat, to je podle všeho velké umění. A to štěstí, když jen tak jedete a někdo šikovný před vámi skvěle přejede kunu a za ním jede řada stejně šikovných řidičů, kteří se jí vyhnou nebo ji nijak neponičí, a pak jede můj muž, jemuž se touhle skvěle přejetou kunou rozsvítil den, to je prostě nádhera ne?